Jsem zdravá…A opravdu tomu věřím??

Tak už jsem si myslela, že svou rakovinovou minulost mám vyřešenou a že už mě nic nerozhodí…No není to bohužel tak zcela pravda. Stále to není ono a stále okolo mně jdou strachy z návratu.

Klíčem dle mě uvěřit tomu a přijmout ten fakt, že jsem opravdu zdravá. A hlavně rozhodnout se být zdravá. Což je podle mě největší problém nás všech. Od lidí, které bolí jen záda, přes lidi, kteří se vyléčili z rakoviny, po lidi, které trpí nějakou nevyléčitelnou nemocí. Uznávám, že v posledním případě je to úkol hodný mnicha, který je poslední krok před dosažením nirvány. Ale věřím, že to lze.

Dokazují to různé “neuvěřitelné” příběhy. Bohužel tuto schopnost má velmi malé procento, resp. spíše promile lidí. Jsou to spíše jednotky lidí z celé planety. Proto tyto příběhy jsou velmi závádějící a často mohou mít kontraproduktivní efekt. Teď mám na mysli ty situace, kdy si člověk, kterému diagnostikovali rakoviny, takovýto příběh přečte, pak ještě projede pár alternativních webovek, kde se dočte jaká je chemoterapie (dosaď si typ léčby dle potřeby) zlo a jak ho zlikviduje dřív než samotný nádor a průšvih je na světě. Protože síla myšlenky je mocná, ale každý člověk má tu sílu jinou. Někdo je tak silný, že myšlenkou se zvládne vyléčit z rakoviny. Ale lze to přirovnat k rekordmanům ve sportu.

Vždyť kolik lidí z celé planety je schopno zaběhnout 100m pod 9,59s? Jeden jediný na celé planetě. A to to trénuje celý život. A stejně tak je to podle mě se sílou myšlenky. Ale nikde není psáno, že ostatní by se už neměli snažit se alespoň tomu rekordu přiblížit. Nicméně bez tréninku a toho chtění a to velmi silného chtění to nikdy nelze dosáhnout.

A jsem u toho chtění, to je zásadní pro to, aby se člověk z jakékoliv nemoci, která lze léčit, vyléčil. Pokud člověk nechce, tak se všichni okolo mohou stavět třeba na hlavu, může dostávat tu nejlepší léčbu, ale nevyléčí se.

Základem pro vyléčení, je chtít se vyléčit.

Ale pokud už jste se vyléčeni, resp. dosáhli jste stavu remise (pokud hovořím o rakovině nebo jakékoliv vážné nemoc, ale lze to aplikovat i na bolest zad), je další zásadní věcí přijmout ten fakt, že už jste zdraví. Že už žádnou léčbu nepotřebujete. Mohli byste si říct, co je to za blbost?? To je snad automatické.

Ne, já si myslím, že to je naopak, spousta lidí se bojí přijmout ten fakt, že už jsou zdraví.

A teď mi všichni vyléčení promiňte, za možná moc upřímná slova, se kterými možná nebudete vůbec souhlasit. Ale pokud je člověk zdravý, přichází o spoustu výhod. Od takových těch zadních vrátek, či berličce, kdy když vám není dobře, tak se na nemoc můžete “vymluvit”. Můžete na ní svést různé zdravotní neduhy. Které skutečně mohou být nemocí nebo prodělanou náročnou léčbou způsobeny. Ale pokud se stále budete k té nemoci vracet tímto způsobem, tak si dovolím tvrdit, že nikde nemůžete přijmout fakt, že už jste zdraví.

Dalším takovým důvodem proč je problém přijmout fakt, že už jste zdraví jsou různé sociální výhody. Můžete žádat o snížený pracovní úvazek, protože přeci máte za sebou vážnou nemoc, můžete žádat od invalidní důchod, protože máte spoustu zdravotních neduhů, můžete se občas vymluvit na únavu. A opět netvrdím, že člověk by neměl těch výhod využívat. Ale využívání od zneužívání dělí jen jedna předpona. 

Ano, všechny tyhle věci člověk po prodělané vážné nemoci má. I já jsem často unavená, trápí mě bolest všeho možného, využívám výše uvedené sociální výhody. A hlavně mám strach. Prostě po léčbě je ten život jiný.

Ale říkám si, je dobré se stále tou nemocí ohánět? Ať už navenek, nebo často spíš ve svém vlastním nitru? Přináší mi to něco? Nebylo by lepší ji prostě brát jako svou minulost, vzít si z ní to přínosné a nesvádět na ni všechny neduhy, ať fyzické či psychické? Není lepší ty neduhy brát jako signály svého těla, které je teď prostě jen vysílá s větší intenzitou, právě proto, aby zabránilo katastrofě? A ne jako následek nemoci a léčby? Vždy je to o úhlu pohledu.

Ve středu jsem byla na MedX Talks, což je obdoba TedEX Talks, kdy různí lidé mluví o různých tématech. V případě MedX Talks, jak už  z názvu napovídá, šlo o příběhy ze zdravotnictví. Jak pacientů, tak lékařů, ale i lidí, kteří pečují o nemocné. A mě tam zaujalo vyprávění Ivy Pazderkové, které si můžete poslechnout zde. Resp. spíš než vyprávění mě zaujala její věta a to “já jsem se rozhodla být zdravá” . A to je ten klíč.

Protože když se takhle rozhodne, bude určitě daleko snažší bojovat se strachy a různými psychickými problémy, které nemoci přinášejí. Strach z návratu nemoci je podle mě to nejhorší, čím se pacient v remisi prochází. A pokud se nerozhodne být zdravý a stále se bude svou nemocí zabývat, tak se toho strachu nikdy nezbaví. Nebo pokud ano, tak jen velmi krátkodobě.

Jakmile uvěříte svému tělu, že už je v pořádku, že už vás nezklame, tak strach odejde.

Alespoň já tomu věřím, ač jsem tedy zatím jen na půli cesty toho uvěřit, že jsem opravdu zdravá.

A co vy? Věříte v to, že jste zdraví? Nebo své různé neduhy svádíte na prodělanou nemoc?

A pokud ještě procházíte léčbou stáhněte si mého průvodce Jak nebýt v háji, když máš prsa v háji.

Krásný den!!

Prodělala jsem rakovinu prsu a během léčby jsem si začala psát blog. Zpočátku jsem netušila co mě čeká, co se mnou bude a hlavně zda to zvládnu. Jelikož jsem těžko hledala informace a každé zadání slova rakovina do googlu mou psychiku poslalo dolů, rozhodla jsem se, že pomůžu ženám, které jsou ve stejné situaci. Můj příběh si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů